Rubriky
Obviněná z hříchu

Obviněná z hříchu I.

Susan nikdy neměla čas. Byla to úspěšná manažerka ve finanční společnosti a svou prací žila. Ráno popadla kabelku a vklouzla do vysokých podpatků, na kterých řídila svět.

Ani dnes tomu nebylo jinak. Uhladila si vlasy, nazula lodičky a vyrazila k autu.

Občas si připadala osaměle.

U auta dnes stál však vysoký mladík, který ji sledoval, opřený o přední kapotu.

„Promiňte, dovolíte?“ Pronesla Susan a už skoro nasedala do auta, když se on narovnal a přišel až k ní.

„Jsem od policie. To auto je vaše?“

Ztuhla. „Ano, je.“

„Včera večer bylo viděno u vloupačky do zlatnictví. Dovolíte?“

Muž se bez ostychu chopil dveří a polovinou těla nahlédl dovnitř. „Vida!“ Vynořil se záhy ven. „Co mi k tomu řeknete?“ V ruce svíral zlatou náušnici.

Susan zavrtěla překvapeně hlavou. „Netuším. V noci jsem spala. Ta náušnice není moje.“

„Můžete to dokázat?“ Přistoupil až k těsně k ní. Byl asi stejně vysoký, měl husté černé vlasy. Voněl jako divoká směs koření.

„Nemohu.“ Polkla Susan.

„Budeme muset na stanici.  V autě zajistíme stopy, nechte jej tady. Pojďte se mnou.“

„Ale já musím do práce!“

„No, to asi těžko. Pokud to bude nutné, odvedu vás v poutech.“

Susan se v hlavě promítl téměř celý život. Ale včerejší noc měla zkrátka okno a netušila, co se stalo. Přišla večer domů, dala si víno a asi usnula.

Policista zamával pouty. A tak se sklopenou hlavou zamířila k opodál stojícímu autu. Srdce jí bušilo jako splašené.

Nasedla vedle řidiče a sledovala, jak usedá za volant.

„Co jste dělala v noci?“

„Netuším.“

Zvedl překvapeně obočí.

„Víte, já… Nevím. Něco se stalo…“ Najednou ji popadla panika, že skutečně něco provedla. Rozhodla se vystoupit, ale on ji popadl za zápěstí a probodl ji energickým pohledem.

„To bych nedělal. Vykradla jste zlatnictví. Musím vás odvézt.“

Zbledla. „To není…“ Pohledem si změřila jeho dominantní vzezření. Něco v té jeho vůni… Byla tak dlouho sama. A teď byla tak vyděšená. Srdce jí mohlo vyskočit z hrudi. Zadívala se na jeho pootevřené rty.V podbřišku ji šimralo, jako by byla zdrogovaná. A dost možná, že byla.

Jeho oči byly jasně modré a upřeně ji sledovaly.

A pak se k ní naklonil a políbil ji na rty. Pořád jí drtil levé zápěstí, teď pro jistotu sevřel i to pravé, aby se nemohla moc bránit.

Až teď jí došlo, že jí neukázal průkaz. Že sedí v autě stranou všech očí, spíše v zákrytu za stromem. A že sice má blikačku na palubní desce, ale třeba to ani není policista. Vytřeštila oči. Nemohla se pořádně nadechnout. Nenasytně jí okupoval její rty a jemně ji kousal.

Chtěla utéct.

Anebo nechtěla?

Obě zápěstí jí obratně sevřel v pravé ruce nad její hlavou a levou ruku jí položil pod sukni kostýmku.

Konečně jí dovolil se nadechnout.

„Dokaž, že nejsi zkažená, zlá zlodějka.“

Náhle jí pouta zacvakla nad držadlem nad hlavou a ona zjistila, že je zcela bezbranná.

Prudce se nadechla nosem.

Jenže místo očekávaného násilí se mladík odtáhl, nastartoval a zapnul si pás.

Někam si ji odvážel. Jaké s ní má úmysly? Kam jedou?